Nejde to? Tak já vám ukážu, že se mýlíte!

Nevím, jak to máte vy, ale když mi někdo řekne, že něco nejde, je to pro mě ohromný hnací motor. Vždy se nejdeistům (jak jim říká Dan Dočekal) snažím ukázat, že se mýlí. Aneb jak připomenul @signalizer na letošním CopyCampu: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy.

To, že mě žene snaha dokázat nejdeistům, že vlastně všechno jde, když se chce, jsem si plně uvědomila na začátku března. Finišovali jsme s projektem haptických map. Dělalo se na něm, co v Seznamu pamatuju. Ale pořád byly důležitější projekty, které na mapách potřebovali kolegové dokončit. Když jsem dostala vytoužený signál, že už je dotahujeme, srdce PRisty ve mně zaplesalo! Takový krásný projekt na komunikaci. Měla jsem v hlavě spousty nápadů, jak mapy pro nevidomé komunikovat. Ale všechny stály na tom, že si mapy vyzkouší i lidé, kteří vidí. Všechno to dává smysl a zapadá do sebe – naše charitativní aktivity a naše služby se doplňují.

Nebo alespoň mně to smysl dávalo. Ale netušila jsem, jak velký problém neziskovce způsobím, když ji budu nabízet zapojení se do naší komunikace. Jediné, co jsem potřebovala bylo mapy u nich vytisknout a zaplatit si za to. A to jsem neměla chtít! Zcela konsternovaně jsem totiž v patnáct minut dlouhém telefonátu poslouchala věci jako: „Taková věc nikoho mimo nevidomé nebude zajímat! Mapy vám tady nikdo nevytiskne. Chcete moc kopií, to vám nikdo neudělá. To je velkoformátový tisk, který tu nikdo neumí. Navíc byste zavařila všechny stroje. A ten náš je teď stejně v opravě.“ Už tam chybělo jen ono pohrdavé „holčičko“. Několikrát jsem se přitom ptala, co jiného by mi navrhli udělat, aby si mapy mohli lidé vyzkoušet v reálu, nejen na webu. Odpověď byla pořád stejná: „To nejde.“ A navrch mi byl přidán výčet institucí, které mi rozhodně nepomůžou. Měla jsem pocit, že jsem se úplně zbláznila. Začala jsem propadat panice, že budu muset předělat celou strategii komunikace k haptickým mapám. Bála jsem se, že si je obyčejný smrtelník nebude moct vůbec osahat...

Zbytečně. Naštěstí stačil jeden mail jinému člověku do jiné neziskovky, abych zjistila, že jsem zachráněna. Během pětiminutového telefonátu s Radkem jsem domluvila nejen provedení tisků, ale i to, jak celou operaci provedeme logisticky. A do 14 dnů jsem v ruce držela balík asi stovky papírů s vytištěnými haptickými mapami! Nevěřili byste, jakou jsme měla radost! A pak, že prý to nepůjde!

V té chvíli, kdy jsem do Seznamu dorazila s čerstvým balíkem haptických map, jsem sama sobě slíbila jednu věc (tímto bych z ní ráda udělala veřejný závazek, aspoň v kruhu těch, k jejichž očím se tento text dostane): O haptických mapách se bude mluvit! Pokud o nich do konce léta neuslyšíte, nezakopnete o ně na sítích, v médiích, nebo na různých akcích, udělala jsem něco blbě.

Dokonce jsem si řekla, že chci, aby se o haptických mapách dozvěděla i moje babička - a to je dost těžký úkol! Na zprávy na ČT1 se babička opravdu nedivá a teď už ani ty časopisy s módou a radami pro dámy moc nekupuje... Ale já se k ní s haptickými mapami dostanu! A těším se na to! Těším se, až budu moct říct: A vy nejdeisto jste mi tvrdil, že o haptické mapy nebude mít nikdo zájem!

Výzvu od nejdeistů přijmu vždycky a s potutelným úsměvem k tomu! Vím totiž, že jim to může natřít poctivá práce a že cestu jde najít vždy! A navíc haptické mapy si ji v komunikaci dláždí skoro samy. Jen to chce jim kapku pomoct! Jdu na to! :)