Z vyjetých kolejí zpět na hřiště

A je to tady. Oficiálně jsem uzavřela jednu kapitolu svého života. Před pár měsíci jsem se rozhodla odejít ze Seznamu. A teď už to je realita. Tohle svoje rozhodnutí považuju za jedno z nejtěžších, které jsem kdy dělala.


Co na něm bylo tak těžké? Seznam je skvělá firma. Pracují v ní super lidé. A já jsem tam dostala šanci hodně se učit. Rostla jsem se zkušenostmi a příležitostmi, které jsem dostávala. Skoro každý rok jsem se mohla pustit do nové oblasti komunikace. Věnovat se neustále novým tématům. Měla jsem důvěru nejen svého šéfa, ale i kolegů a mohla zkoušet nové věci, hledat nové cesty, způsoby a řešení. Zkrátka sedm let jsem dělala super práci. Ale postupně, pomaloučku a plíživě jsme si začala uvědomovat, že jsem si i v té neustálé novosti vytvořila své stereotypy. Koleje, po kterých bylo bezpečné jet. Koleje, které nasazují klapky na oči. Šlo o stereotypy, které mě svazovaly a nedovolovaly mi dál růst. I když bylo těžké si to přiznat, potřebovala jsem z nich vykročit. A to se mi při práci v Seznamu nedařilo.

Proto jsem se rozhodla odejít. Rozhodla se, že nechci dělat práci, která mě pořád hodně baví, a to ani s lidma, které mám ráda, kteří mi mají co dát (Seznamáci, holky moje píárový, fakt mi už teď chybíte). Nechci ji dělat, protože mi začíná být příliš těsná. Chci dělat víc než vymýšlet, jestli k tomu dalšímu skvělýmu produktu uděláme tiskovku, nebo nabídneme konkrétnímu novináři rozhovor. Vím, že komunikace může zařizovat ve firmách mnohem víc věcí. Může jim dodávat sebevědomí, formovat názory i fungování lidí uvnitř, měnit každodenní realitu, kterou žijí její zaměstnanci i zákazníci. A tím vším se může významně podílet na byznysovém potenciálu daných firem. Prostě komunikace je víc než jen psaní tiskových zpráv v okamžiku, kdy vám řeknou, že můžete. A já chci budovat, hrát si, zkoušet, stavět. Ne na dětském pískovišti někde mimo všechno dění, ale na hřišti, na kterém záleží. Na hřišti, kterému všichni byznysmeni tak rozumí, a přitom i oni potřebují back-up. To bylo rozšíření záběru, po kterém jsem poslední dva roky pošilhávala a nevěděla, jak si ho zařídit.

A pak přišla nabídka. Fenek. Jirka si postavil agenturu pro technologický trh. Pro firmy, které díky digitálu a technologiím rostou, škálují své podnikání. Firmy plné potenciálu (nejen ke komunikaci), ale i vyprázděných buzzwordů (kterým často říkají strategie) a nejistot. Firmy, u kterých vidím super potenciál provazovat komunikaci s tím, jak se v nich každodenně žije, jak vypadá jejich firemní realita. Vypadá to, že budu moct koukat a v některých případech snad i ovlivňovat to, jak se potřeba něco sdělit mění ve firemní proces, který bude těmhle firmám pomáhat růst. Byznysově růst. U toho chci být. Tohle chci poňoukat, vyvolávat, pomoct utvářet a pořád tak torchu zůstávat i u PR. Pro tohle všechno mi Fenek zní prostě skvěle. Navíc na to nebudu sama. Jirkovi Fenek šlape už přes dva roky, a i když jsme každý úplně jiný, přemýšlíme dost podobně. Proto věřím, že nám to spolu půjde…

A to je asi to zásadní: Nevím, co všechno se stane. Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu mít všechny informace, abych stoprocentně věděla, že se rozhoduju správně. Nevím to ani teď. Vtip je totiž v tom, že nikdy nezjistíte, jaké by to bylo, kdybyste se rozhodli jinak. Máte jen tady a teď. A já tady a teď jen vím, že mi tu moji urputnou touhu mít vše pod kontrolou a mít dost informací, abych se mohla správně rozhodovat, i v pracovním životě vystřídala víra. Víra v to, že ta změna dává smysl. Víra, že to s Jirkou všechno zvládneme. I víra v sebe. Zase mám chuť si hrát a být ta rozverná objevující holka, co se usmívá a raduje z každého dne (ne jen z těch dobrých). Nevím, zda bylo moje rozhodnutí správné, ale za tenhle pocit mi rozhodně stálo. A jasně, že se bojím… Vím, kolik se toho může pokazit. Dělám krok do neznáma… Jen, jak to říct, aby to nevyznělo pateticky… Zkrátka s tou pokornou vírou, kterou teď cítím, a parťákem, co Fenka založil a tuhle moznost mi dal… to prostě půjde. Tak nám držte palce.